citím se polovičně.
tak jako bych se tady necitíla jako doma, i když doma v podstatě jsem.
Nevím proč, ale celý můj život (samozřejmě, že ne doslova celý život, ale nějakou dobu, kdy už myslím, jako člověk nad svým životem, co v životě chce, jaké jsou jeho ideály, sny, životní plány) mě to táhne do ciziny. Možná to je tím, že můj taťka často na ČR nadává a celý můj život (zase jak už jsem psala) chce ať jdu bydlet do ciziny (dle jeho názoru nejlépe do Německa nebo Švýcarska, Rakousko může být taky). Možná proto se celý můj život snažím být nejlepší v jazycích a pak se v dospělosti odstěhovat.
Vím, že to tak má skoro každý v mém věku a málokomu se to podaří nebo se naopak vrátí zpátky "domů" ale i tak je to pro mě jeden z mých snů, respektivě mých životních priorit. Samozřejmě je tu několik věcí, které bych měla jako určitou negativní stránku toho všeho... Ano bude mi chybět rodina, protože ta je základ. Nejvíce by mi asi chyběl můj táta... S ním si prostě nejvíc rozumím a cítím u něho takovou tu oporu, to že mi v určitých směrech věří, i když mi to třeba neřekne přímo, jde to na něm vidět a nechci ho prostě zklamat. Samozřejmě i máma, která tu pro mě je celou dobu, celý můj život (stejně jako táta)...Máma mi spíše říká, že tu pro mě nahlas, ale od táty (i přestože mi to neříká přimo) to cítím více a upřímněji...
